TGM: Také čert pracuje, a pracuje mnoho a chytře (2)

sobota 16. leden 2010 09:54

Fiktivní polemika s T. Krystlíkem, autorem tendenční knihy Zamlčené dějiny, druhá část (ze dvou).

Během války začal Masaryk vyvíjet novou zlovolnou ideologii, podle níž jsou staré Rakousko a Německo překážkou rozvoje demokracie a pokroku ve střední a východní Evropě a ve světě vůbec, propagandu, jež se snažila protivníka zničit morálně a reálně, a která v dalších dějinách způsobila mnoho zla; lze říct, že připravila cestu k moci hitlerismu.

Omyl, který může uspět jen u málo informovaných čtenářů - je smutné, že jich je u nás dnes tolik. Nástup hitlerismu ve dvacátých letech způsobilo téměř výhradně přílišné potrestání Německa po válce, které zavinili zejména Francouzi. Jejich čelní politici sice znali politiku ‚hrabětě balance‘ Metternicha, který po napoleonských válkách prosadil, že Francie nesmí být neúměrně potrestána, aby nevzniklo podhoubí pro nové války, ale nepoučili se z ní. Stejná situace se opakovala i po druhé světové válce, ale s opačným vyústěním: válkou zničenému Německu se po počátečním váhání dostalo výrazné hospodářské pomoci.

Do konce dvacátých let vítězila Masarykova optimistická vize postupně se sjednocující Evropy, nebo alespoň spolupracujících států potenciálně ohrožených Německem. Poválečný optimismus byl ovšem oslaben ztrátou zájmu USA o evropské záležitosti a selháním Společnosti národů jako garanta kolektivní bezpečnosti a mírového řešení konfliktů. Ránu, která se nakonec ukázala jako rozhodující, zasadila celosvětová hospodářské krize, jednak tím, že dále podpořila nacismus, jednak tím, že jednotlivé evropské státy se začaly soustřeďovat na své vlastní problémy. Názor, že Rakousko-Uhersko mělo být zachováno, u nás zesílil až ve třicátých letech a zejména po Mnichovu, který byl, netřeba to připomínat, zradou, se kterou se nepočítalo v žádném případě.

Na druhé straně je třeba připustit, že rozpadem Rakousko-Uherska vzniklo ve Střední Evropě mocenské vakuum a Němci (a po nich Rusové) je, jakmile to bylo možné, okamžitě zaplnili. Takto uvažováno, by ovšem nemohla vzniknout či existovat ani řada jiných malých států kdykoli a kdekoli na světě. I to může být tématem nekonečných diskuzí, stejně jako to, proč se nám v letech předcházejících roku 1938 nepodařilo dohodnout vojenskou alianci s Poláky. Je zde také důležitá okolnost, na kterou zapomínáte: Rakousko-Uhersko před válkou funkci nárazníku (‚Mezievropy‘) plnilo jen chabě, protože bylo jako celek zaostalé a vnitřně nepevné. Představa, že by se po válce mohlo podařit vytvořit nový, resp. obnovený velký stát, který by Rakousko-Uhersko nahradil a byl stabilní a silný, je iluzorní, protože politická kultura naprosté většiny středoevropských vůdců byla nízká a byla poznamenaná šovinismem. Masaryk již v roce 1916 tvrdil: „Také o zmenšení Rakouska-Uherska nelze rozumně mluvit: když by se od něho odloučily polské, rusínské a adriatické kraje, zbude 20 milionů /rakouských/ Němců a Maďarů proti 10 milionům Čechů a Slováků, kteří budou úplně potlačeni.“ Na neudržitelnost Rakouska-Uherska lze také usoudit ze skutečnosti, že (konstituční) monarchie se udržely pouze v protestantských zemích, neboť v nich nepanovala tak výrazná politická a mezitřídní animozita jako v zemích katolických a pravoslavných.

A to snad nejdůležitější: Československo v letech 1938-39 nezaniklo díky mocenskému vakuu ve Střední Evropě nebo proto, že bylo špatně ‚vymyšleno‘, ale proto, že vznikla 2. světová válka (kterou vedle Německa vyprovokovala též Itálie a Japonsko), a ta vznikla mimo jiné proto, že jí předcházela déletrvající neprozíravá politika států bývalé Dohody. Podle P. Drtiny Československo do Mnichova nezavedla jeho předválečná politika, ‚tam nás zavedla především nevědomost ostatního světa‘.

Když byl Masaryk v Rusku, byl přesvědčen, že on, revolucionář, dovede jednat s bolševiky, neboť jsou to spolurevolucionáři. Neuvědomoval si, že jejich cíle jsou diametrálně odlišné. Nechápal podstatu sovětského režimu ani jeho cíle. Nic ho neplnilo větší hrůzou než představa čs. armády pochodující na Petrohrad a cestou přebírající moc. Kdyby byl dějepis přírodní vědou, dala by se dokazovat hypotéza, že pozdější zchvácení velké části světa bolševismem umožnil nejen německý generální štáb, který vyexpedoval do Ruska v zaplombovaném vagonu Lenina s jeho druhy, nýbrž velkou měrou i Masaryk

Máte pravdu jen v jediné věci, a to jen částečně a překrucujete ji: V roce 1917 a ještě dlouho potom nebylo jasné (mnoha Čechům ani po politických procesech v padesátých letech), jak se bolševický režim nakonec vyvine - ve srovnání se starým režimem mohl být i přínosem. V‚pochodu na Petrohrad‘ Masarykovi ovšem zabránil zejména jeho realistický odhad možností československých legií. Bylo mu jasné, že „bolševismus je absolutistická diktatura jednoho a jeho pomocníků“. Je zajímavé, že neuvádíte Masarykův podíl na Savinkovově aféře - na pokusu o atentát na Lenina, který Masaryk podpořil uvolněním značné finanční částky. Ať již je to z důvodů neznalosti, nebo to tak děláte záměrně, protože to neodpovídá vašemu obvinění, je to ‚průšvih‘. Počínáte si přesně opačně jako francouzský historik a profesor na Sorbonně A. Soubigou - autor jedné z mála střízlivých knih o Masarykovi (možná i proto, že není Čechem) - který po pěti letech studia a pátrání v archívech v závěru své knihy píše o Masarykovi ‚špatné’ jen toto: ‚V oblasti mezinárodní politiky nebo obrany dokázal dát přednost přesně definovaným politickým záměrům, k nimž měl odpovídající prostředky. Savinkovova aféra, již nestoudně zneužívali pomlouvači v padesátých letech, ukazuje, jak celostní, nikoli však povšechné a tím méně totalitární bylo Masarykovo myšlení: není k ničemu pomýšlet na změny, k jejichž prosazení si nezajistíme prostředky. Masaryk se až do krajnosti zamýšlel nad politickým násilím a fyzickou likvidací protivníka. Kdybychom mu tuto schopnost upírali, zbavili bychom ho toho, co ho činí velkým: Masaryk dělal politiku jako myslitel, ale jako politik také nikdy nevylučoval žádnou z možností, které se politikovi nabízejí.‘

Na jiném místě Soubigou ovšem Masaryka nechválí: ‚Lépe než jakýkoli jiný Čechoslovák věděl, nakolik tíha dřívějšího útlaku zatěžuje mysl Slováků. V této otázce nebyl dost energický, aby zabránil zneužití tohoto problému zvenčí. Rozpory mezi Čechy a Slováky byly rozkladným faktorem, na který koncem třicátých let spoléhali jejich nepřátelé, a Masaryk si to dostatečně neuvědomil.‘

Tímto svým názorem se Soubigou dokonce dostává do rozporu s vámi:

Masarykovi nutno připsat k dobru, že se nakonec vyslovil pro autonomii menšin, ve svém poselství k desátému založení republiky: „Z demokratického hlediska jsem zásadně pro autonomii probíhající paralelně s přirozeným centralismem vlády. Musím výslovně zdůraznit, že nepovažuji snahy o autonomii za politickou opozici proti státu.“

Nemohl byste toho dobrého o Masarykovi říct trochu víc? Připouštím, že nebyl dokonalý - tu aureolu mu nasadili spíše jeho nekritičtí zastánci, a nechtě ho tím udělali o to zranitelnějším, neboť o to víc byl lákavým a ‚vděčným‘ terčem, protože modlám stačí málo, aby se zhroutily. To, že Masaryk uctívání své osoby jednoznačně nebránil, bylo kromě jeho vámi předpokládané ješitnosti a touhy po moci, jejíž míru ovšem také nedokážeme ani já ani vy dnes už odhadnout, dáno jeho snahou být stmelujícím symbolem české státnosti. Dobře věděl, že masa, která donedávna měla svého ‚císaře pána‘ a ‚pánaboha‘, potřebuje alespoň částečnou náhradu. Historik A. Klimek k tomu říká: ‚Masaryk byl středobodem státu a jeho opěrným sloupem. Všechny nástupnické země tehdy potřebovaly člověka, který by byl respektován i menšinami i revolučními silami, jako byli komunisté. Je zajímavé, že něco takového bylo typické pro nové, začínající státy. Velké vítězné mocnosti jednaly po první světové válce přesně opačně: Wilson nebyl znovu zvolen americkým prezidentem, premiéři Clemenceau i Lloyd George museli odejít. Stalo se to i Churchillovi po druhé světové válce. Staré demokracie mají strach, že se z takových lidí mohou stát diktátoři. Ale mladé státy potřebovaly základní úhelný kámen a Masaryk jejich potřebu přesně naplňoval.‘

Tak jako Marx mluvil o třídní nenávisti, já bych vám nyní rád řekl něco o ‚morální nenávisti‘. Zatímco třídní nenávist se týkala dělníků trpících chudobou a s ní související závistí a komplexy, morální nenávist se týká ‚morální lůzy‘. Tito ‚chudáci‘ jakéhokoli druhu, místo aby si těch co jsou lepší vážili, je naopak napadají a srážejí, a používají k tomu prostředků jim vlastních. Jedním z nejúčinnějších jsou pomluvy, už jen proto, že i když je jejich oběť vyvrátí, něco na ní obvykle ulpí. A patří bohužel k naší lidské přirozenosti, že to horší si na druhé pamatujeme víc a déle než to lepší. (Když se ve svém okolí poptávám, co kdo o Masarykovi dnes ví, tak pokud se vůbec něco dozvím, nejčastěji slyším, že byl nemanželským dítětem, což je dodnes otazníkem a je to navíc zcela nepodstatné, že rozbil Rakousko-Uhersko a že ‚nabulíkoval‘ nevědomému profesoru historie Wilsonovi a stejně nevědomým Francouzům a Angličanům koncepci čechoslovakismu – jako kdyby se už tehdy neozývaly dostatečně slyšitelné protihlasy!) A odmítneme-li ty pošpiněné celé, odmítneme tím často i vše dobré, co nám chtějí nebo chtěli sdělit.

Jedním z posledních podnětů k sepsání knížky o Masarykovi, kterou připravuji, byl výrok jednoho mého přítele: ‚Vždyť oni se mu smáli!‘. Já se ptám: ‚Kdo oni?!‘ A odpovídám: ‚Ti stejní, co se smáli Václavu Havlovi… a dokonce ti stejní, co ukřižovali Ježíše.‘

Něco velmi podobného říká Jan Herben: ‚Málokdo zkusil na sobě tak jako T.G. Masaryk, co znamená tyranství sousedů, tyranství společnosti. Žádný římský tyran a žádný perský král nebyli takovými tyrany, jak je náš soused, bydlící v ulici napravo, nalevo i naproti. Tito naši sousedé nesnesou, aby v jejich blízkosti žil někdo, kdo je jiný. Jako mezi vrabci: nabarvíte-li vrabci hlavičku načerveno, buďte jisti, že ostatní vrabci ho uštípou, neboť už to není vrabec jako oni. Když prof. Masaryk přišel do české společnosti, nemohl se líbit, neboť byl jiný, příliš jiný. Nedělal nic jiného, nežli že šel za svými zásadami s jistotou svého přesvědčení a s neoblomnou přísností logiky. Jeho přítel, tehdy reformovaný kloboucký farář Císař, ho varoval. Byli oba ještě mladí, ale Císař se velice bál nebezpečí vídeňského ducha, lekal se, že by mohlo Masaryka něco lidského potkat pro jeho revoluční smýšlení (jako kdysi ministra Latoura). Masaryk na to: „To by mě arci zlobilo, ale když pravda, tož pravda.“ Když pravda, tož pravda – bylo Masarykovým vodítkem i v Praze, a tak se jeho mravní hodnota stala přestupkem proti ustálené pražské životní formě. Této formě se příčilo, že univerzitní profesor dovoloval posluchačům, ba přímo je vybízel k tomu, aby mu odporovali, když s ním nesouhlasí. Této formě se příčilo, aby univerzitní profesor byl cvičícím členem Sokola a bratřil se s lidmi z ulice. Této formě se příčilo dokonce, aby univerzitní profesor veřejně vyznával, že věří v Boha. Čím více se pak prof. Masaryk odchyloval také od běžných šosáckých společenských způsobů, tím více provokoval a zvětšoval svou vinu. Veřejné mínění je krutá moc. Žádá po nás, abychom myslili, jak myslí jiní lidé, a mluvili, jak jiní mluví. Obecnou míru prostě uráží každý, kdo je jiný, natož kdo je o hlavu větší. Rukopisný boj – politická opozice – názory mravní a národní – hilsneriáda: to byly stupně, jež více a více dráždily. A poněvadž postavení člověka výjimečného se platí draze, musil prof. Masaryk trpět tolik nepříjemností a ztrát. Leč on měl nejen dar výjimečné odlišnosti, nýbrž také výjimečné povýšenosti. Proto mu neublížily nepopulárnosti, pomluvy, potupy a nenávist. Ani ti, kteří ho nenáviděli, nemohli se však ubránit přesvědčení, že mají před sebou muže zvláštní autority. Prof. Masaryk chodil v krupobití útoků, ale četlo se, co psal, poslouchalo se, co mluvil, a vědomky či nevědomky se přijímalo, čemu učil. Těžko říct, čím vším se zajišťovala v naší společnosti ta jeho povýšenost. Zdá se, že to byla nade vše ostatní jeho jistota, to je víra v pravdivost zásad, které přednášel, a z ní plynoucí pevnost povahy. Masarykova důvěra v pokrok lidstva a víra ve vítězství spravedlivé věci, ten jeho neotřesitelný optimismus byl hradbou, od níž se odrážely všecky malicherné a divoké útoky. Když pravda, tož pravda… Takovými zaslepenci a urputníky, masám nepochopitelnými, bývají apoštolové pravdy. A nakonec je vítězství nemine. Mine vítězství T. G. Masaryka? Tak jsme se tázali často rozpačití a sklíčení, neboť roku 1914 bylo prof. Masarykovi už 64 let a naděje nikde nesvítala.‘

Připojuji hlas ze současnosti - výňatky z dopisu, který jsem dostal od sociologa M. Potůčka: ‚Stejně tak jako Ty si velmi vážím Masarykova díla i politického odkazu, i když je jasné, že filozofie i věda jsou dnes mnohem dál než za jeho doby. Asi jim ale naopak schází ledacos z mravního základu, bez něhož by Masarykovo dílo nebylo tím, čím pro nás dosud je. Snažil se pochopit člověka a společnost v širokých souvislostech - a to dnes už ve vědě a ve filozofii nikdo neumí, a co horšího, skoro nikdo si potřebu celostního pohledu ani neuvědomuje. Takové úsilí ovšem vždy naráží na omezení mentálních kapacit jednotlivce - a proto i ty omyly nebo nedotaženosti díla TGM v různých oblastech vědění, o kterých dnes víme. Podle mne je TGM stále inspirativní (a často nedostižný), zejména svou snahou uplatnit společenskovědní poznání v bezprostředním zlepšování života lidí tady a teď, a humanitními ideály důsledně promítanými do obsahu a metod politické praxe.‘

(Je nepsaným zákonem, že charakteristiky osobností musí být ‚vyvážené‘ - že mají obsahovat klady a zápory - což je sice na jedné straně správné, na druhé straně však přehnaná snaha o vyváženost může vést v konkrétních případech k setření lidské variability – může setřít skutečnost, že existují i výjimečně kladní jedinci.)

Naši polemiku nemohu ukončit než slovy: ‚Masaryk byl příkladně slušný člověk a mimořádně střízlivý a obezřetný politik. Zasloužil o dnešní Českou a Slovenskou republiku. Jeho činy budí značnou důvěru, což zpětně posiluje důvěru v jeho filozofii. Byl to bezesporu největší Čech: založil stát, ve srovnáním s Karlem IV měl nesrovnatelně rozsáhlejší, i s přihlédnutím ke kontextu doby smysluplnější filozofické zázemí (reformace se ohlašovala již za Karla IV), byl charakternější a méně narcistický.

Tato tvrzení dokládám několika nejdůležitějšími argumenty:

1. Během svého tažení za vytvoření Československa (‚sám proti celému Rakousku-Uhersku‘) prokázal fenomenální ‚noetickou‘ připravenost, jasnozřivost a jistotu, s níž zvládl všechna jeho složitá úskalí.

2. Předcházela tomu situace, která neměla optimální řešení, lze se však přiklonit k závěru, že Rakousko-Uhersko bylo v té době již objektivně, nezávisle na jeho přáních a záměrech, neudržitelné. Šlo mu o vznik demokratického českého státu, o obnovení jeho prastaré tradice (Palacký: ‚byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm‘) a o dovršení mnohaletých snah českých obroditelů.

3. V prvorepublikovém Československu Masaryk neměl rovného soupeře, a to ani v jednotlivci ani v politickém či jiném uskupení. Když se po roce 1918 koncipovala nová ústava, řada věcí nasvědčovala tomu, že v ní budou zakotveny silné prezidentské pravomoci. Masaryk to odmítl, neboť chtěl, aby se ústava po jeho smrti nemusela měnit. Pro údobí jeho prezidentství to ovšem bylo nevýhodné, což ho přimělo k ‚politice Hradu‘. Pokud podle svých odpůrců překračoval své kompetence, byla to pravda jen zčásti, neboť se na tom nepřímo podílela i nepropracovanost a nejednoznačnost tehdejší ústavy. Mnoha ‚mimoústavních‘ úspěchů Masaryk dosáhl svým osobním vlivem a diplomatickými schopnostmi.

4. První československá republika se stala, přes svou rozporuplnost, jedním z nejsvětlejších údobí českých dějin.

5. Koncepce čechoslovakismu byla sice nepřirozená, nevyplývala však z toho, že Masaryk byl, jak říkal, „nadpoloviční Slovák“ a že díky ní mohl pomoci i Slovákům, ale z toho, že jiná reálná možnost se nenabízela. Pokud se poukazuje na rozdíly mezi Čechy a Slováky, zapomíná se obvykle na ‚mezičlánek‘: na Moravany, jimž Slováci byli a v mnohém (katolicismus, lidové písně) jsou i dnes bližší než Češi.

6. Vyhraněný nacionalismus a z něho pramenící nespokojenost Němců a Slováků začaly narůstat až ve třicátých letech (do konce dvacátých let naopak narůstal vliv německých pročeskoslovenských stran; ještě v roce 1929 je volilo více než 70 procent Němců) a byly dány řadou spíše vnějších než vnitřních vlivů, které za 1. světové války, tedy v době, kdy Masaryk koncepci československého státu vytvářel, nebylo možné v žádném případě předvídat. (Stejně jako nebylo možno předvídat, že se v poměrně krátké době po válce objeví v plné síle nový pangermanismus – nacismus, že mu neodolá ani Francie a že Anglie a Sovětský svaz se mu ubrání jen s největším vypětím sil, všichni nakonec s pomocí USA.) Je také otázka, kdo ze Slováků si rozpad Československa mohl přát: zda to byli jejich političtí či náboženští vůdci nebo nespokojení řadoví občané, a kolik z nich bylo de facto zmanipulováno.

7. Po roce 1989 jsme se Slováky rozešli v dobrém, náš vzájemný vztah je nyní vysloveně přátelský, a to, stejně jako ve všech jiných mezilidských vztazích, nejlépe diagnostikuje kvalitu a opodstatněnost předchozího soužití. Toto soužití navíc vydrželo s krátkou přetržkou sedmdesát pět let.

Ještě důležitější je snad to, že rozpad republiky počátkem devadesátých let byl direktivním ‚pučem, který Československo sesadil‘, neboť byl dojednán bez předchozího referenda a za situace, kdy si podle průzkumů veřejného mínění většina Čechů i Slováků přála udržení federace.

8. V roce 1993 mohli ovšem slovenští politici argumentovat podobně jako Masaryk v roce 1918: nový stát museli vytvořit mimo jiné proto, že potřebovali projít fází plné svébytnosti. Masarykovi kritici téměř vždy zapomínají, že jedním z rozhodujících motivů jeho obratu v roce 1914 byla do té doby nepředpokládaná šance naplnit potřebu českého národa emancipovat se a zbavit se po staletí se vyvíjejícího komplexu méněcennosti.

 

Bohumil Sláma

OndraJirka B.02:3018.1.2010 2:30:14
Jirka B.Kouzlo nechtěného je,13:5517.1.2010 13:55:01
Ivo RottenbergTGM se nemusí obhajovat,12:1317.1.2010 12:13:08
Bohumil SlámaO Slovácích11:3717.1.2010 11:37:14
Tomáš JurčíkKarma11:2117.1.2010 11:21:34
JAPMyslím, pane Slámo,18:2616.1.2010 18:26:16
Honza Marek, KanadaTomáš Krystlík17:1116.1.2010 17:11:35
jrDobrý článek15:2316.1.2010 15:23:53
Bohumil SlámaPane JAPe12:4016.1.2010 12:40:02
ZuzkaPane Slámo, smiřte se s tím,12:3116.1.2010 12:31:51
JAPPane Slámo,10:4416.1.2010 10:44:37
Josef KobylkaDěkuji za druhou část obhajoby T. G. Masaryka10:3416.1.2010 10:34:35

Počet příspěvků: 12, poslední 18.1.2010 2:30:14 Zobrazuji posledních 12 příspěvků.

Bohumil Sláma

Bohumil Sláma

Píšu zejména o politice a literatuře, s důrazem na humanismus a masarykovské demokratické principy.

Psycholog a publicista, zakladatel obecně prospěšné společnosti Verus 89.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy