Ideje a vize TGM (8) - politologická východiska

pátek 12. únor 2010 12:09

„Politiku, tak jako všechen život jednotlivce i společnosti, nemohu pojímat než sub specie aeternitatis (z hlediska věčnosti).“

Pojem politiky, která je „vědou a uměním“, tedy uměním vyplývajícím z politologie (teorie politiky), u Masaryka téměř splývá s každodenním zápasem o humanitní demokracii.

Demokracie má své slabiny, jako je zranitelnost, těžkopádnost a někdy přílišná závislost na veřejném mínění – dělají ji ‚jen‘ lidé, „není všelékem“. „Je státní formou novodobé organizace společnosti, moderního názoru na svět, moderního člověka; vyplývá z celého názoru na svět a život, názoru nového, nového zorným úhlem, novou metodou.“ I proto Masaryk věnoval značné úsilí osvětě a povzbuzování občanských aktivit a organizací přímo i nepřímo se podílejících na překonávání „polovzdělání“, to je nedostatečného lidského a občanského uvědomění, neschopnosti vidět komplexnější souvislosti a pohrdání jakýmikoli obecnějšími a nadosobními ideály. Veřejnost musí být pravdivě informovaná, dostatečně vzdělaná a ‚osvícená‘, neboť jinak je snadno manipulovatelná. Aby mohla politiku kladně ovlivňovat, musí mít také naději, že se jí to bude dařit.

Humanismus staví do popředí lidskou důstojnost a snaží se nastolovat podmínky pro svobodný a harmonický život jednotlivců i společnosti. Má své mravní principy a zásady, jako je ohled na druhé a respektování jejich potřeb, zejména svobody. (‚Moje‘ svoboda má ovšem své meze.) „Ve jménu humanity a osvěty byla zabezpečena a odůvodněna /naše/ národní a jazyková práva: není přirozeného práva národa nad národem, není přirozeného práva nedat národu vyvíjet se svým způsobem k ideálům humanity,“ není přirozeného práva člověka nad člověkem - a není ani přirozeného práva muže nad ženou.

„Nejhlubší argument pro demokracii: víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovnost. Demokracie je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů.“ „Je způsob života.“ Možnost svobodně volit (v nejširším slova smyslu) musí být ovšem provázena odpovědností, kázní a respektováním práva. Co se svobodně dohodne, se musí nesvobodně uskutečnit - podle Rousseaua je svoboda též ‚poslušností vůči zákonu, který jsme si stanovili‘.

Podstatu demokracie vystihují též hesla Francouzské revoluce ‚volnost, rovnost, bratrství‘, jde ovšem jen o ideály: „Vím, že lidé si nejsou rovni; nikde na zemi, v lidech ani v přírodě není rovnosti – je rozmanitost; opravdu rovnocenní jsme jen jako nesmrtelné duše. Bez individualismu, bez nadaných a vynalézavých jedinců, bez schopných vůdců, bez géniů práce pro společnost se nedá rozumně a spravedlivě organizovat.“ „Demokracie /ovšem/ potřebuje vůdců, ne pánů.“

Také demokraté a humanisté musí používat násilí, ale musí je lékárnicky zvažovat a rozhoduje jeho účel, smysl a oprávněnost. Masaryka lze v tomto smyslu přirovnat k Janu Žižkovi (je zajímavé, že je pojí i to, že žádný z nich, protože byli „pevní“, nikdy neprohrál): za pravdu je třeba bojovat, třeba i ničit a zabíjet. „Humanitní ideál po mém soudu dovoluje, abychom se bránili železem, avšak železem teprve tehdy, když není žádné zbraně neželezné. Život nečestný, otrocký je horší /než poroba i válka/. Vystříhejme se /však/ aktivního násilí a násilí vždy nového! Vystříhejme se i zášti, neboť ta mnohdy lámala okovy tisíciletých předsudků, mluvila jazykem srozumitelným všem utlačeným a poníženým – ale nebyl to jazyk lásky, nýbrž násilí. Svoboda se utužuje jen svobodou, ne železem a krví.“ Samotný „boj, to není humanita“.

Tam kde je to nutné, mohou tedy revoluce mít své opodstatnění, zejména za mimořádných okolností a v méně rozvinutých společnostech. Masaryk si vážil Francouzské revoluce, i přes teror, který ji provázel. V moderní, vyspělejší společnosti je však lépe revoluci nahradit průběžnými reformami a evolucí - Havlíčkovou ‚revolucí hlav a srdcí‘.

Revoluce má jeden základní nedostatek: je silovou akcí, po níž dříve nebo později následuje zákonitá reakce-protiakce, a tu je třeba potlačit novou akcí - „násilí za násilí a opět nové kazí revoluci“. Vynáší do čela hyperambiciózní a hyperautoritativní jedince, „Titány“ a „Fausty“ a vede k totalitě. (Toto schéma přesvědčivě popsal též Masarykův mladší současník Stefan Zweig v historické novele Svědomí proti násilí.)

Na často diskutovanou otázku, zda Masaryk byl orientován spíše levicově či pravicově, není úplně snadné odpovědět. V mládí byl spíše socialistou a v hloubi duše jím zůstal po celý život: „Vždycky jsem pro dělníky a pro lidi pracující vůbec, často pro socialismus a zřídka pro marxismus.“ Svou tezi, že vývoj jde doleva - která odpovídá skutečnosti, je prokazatelná, neboť i při vzájemném sbližování levice a pravice se střed postupně posouvá doleva - později sice nahradil tezí, že vývoj jde dopředu, ale znamenalo to víceméně totéž. Jako prezident se ovšem bránil osočování z ‚levičáctví‘, byl přísně nadstranický a měl velmi dobré vztahy například s dlouholetým pravicovým předsedou vlády, agrárníkem A. Švehlou.

(Oba tím tak dali národu něco velmi cenného, osobní příklad. Rozdílné názory překonávali tím, co je pojilo: zájem o budování demokratického státu, pevné mravní zásady a schopnost střízlivě argumentovat. Oba politiku chápali jako nadosobní poslání. Švehla zastával názor, že politika je ‚nejkrásnějším ze všech umění, protože jejím materiálem je sám život‘.)

Jako sociolog Masaryk znal neúprosnost Gaussovy křivky, tzv. normálního rozložení: co se odchyluje od statistického středu (pokud je víceméně zdravý) je obecně vzato nežádoucí, co je v politice doprava nebo doleva je škodlivé, zejména pokud je vyhraněné. Paušální a pohodlné setrvávání v průměru, a to jak v horizontálním, tak zejména ve vertikálním slova smyslu, z toho ovšem jako konkretista v žádném případě nedovozoval: „Ne zlatá střední cesta, nýbrž jasný cíl a jeho promyšlené stálé dosahování.“

Podle filozofa E. Koháka vertikální směřování neznamená u Masaryka ‚jen vzdělání, nýbrž celkové vyspívání ze závislosti raba i pána ke svobodě a k odpovědnosti občanů‘. V této souvislosti je třeba položit si otázku, zda humanismus musí být nutně levicový. I zde Masaryk podle mého názoru našel vyvážené řešení, a to svým pojetím individualismu, které je u něj s levicovým myšlením v rozporu jen zdánlivě – opět pouze jestliže je individualismus chápán paušálně a nekonkretisticky. (Je ovšem v rozporu například s populistickými proklamacemi současných českých sociálních demokratů - se způsobem, jakým berou ‚ohled‘ na chudé, na rodiny s dětmi, důchodce apod. K důstojnosti člověka a k jeho etickému chování totiž patří nepochybně i to, že po druhých požaduje, až když své vlastní možnosti objektivně vyčerpal.)

V liberalismu Masaryk viděl potenciální překážku pro příznivý rozvoj společnosti, neboť ho pokládal, podobně jako marxismus, za příliš materialistický. Demokracie (vláda lidu, proto je například americká demokratická strana levicová) nesmí nikdy připustit, aby většina sloužila zájmům menšiny - svoboda je celospolečenskou nikoliv jen soukromou věcí. „Liberalismus je svou podstatou filozofický racionalismus, jednostranně negující náboženský a etický životní a kulturní  smysl; sociálně je filozofií aristokratickou-plutokratickou. Je v nesouhlase se základní ideou našeho obrození, s ideou humanismu.“ Morálka liberalismu se omezuje hlavně na mezilidské vztahy v rámci menších skupin (rodina, přátelé apod.) a v širších vztazích nedostačuje, protože je výběrová, to je nesystémová (dobročinnost apod.). Předpoklad, že expanze silnějších na úkor slabých zajistí blahobyt všem, je přinejmenším sporný. Ideologie liberalismu je vnitřně rozporná a – zejména ve vystupňované podobě - dokonce nepřijatelná, protože svobodu (libertas) vyjma ekonomické ke své existenci de facto nepotřebuje: stačí jí dát lidem ‚chléb a hry‘; ‚rušivé‘ demokratické vlivy jí mohou i vadit.

Jak je všeobecně známo, dobu, během níž se česká prvorepubliková demokracie dostane (za příznivých vnějších podmínek) na uspokojivou úroveň, odhadoval Masaryk na padesát let. Když hodnotil tehdejší stav české společnosti, nebral si servítky. Následující dvě věty se staly téměř slavnými: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ „Máme dvě veleobce, které překážejí normálnímu vývoji demokracie: Kocourkov a Hulvátov.“

V tomto směru ho předstihli jen komunisté, když tvrdili, že ‚éra Masarykova je vládou nejhoršího temna, pokrytectví a mravní korupce‘. Mezi nimi a Masarykem byl ovšem ‚malý‘ rozdíl: jejich kritika byla zkreslená a destruktivní.

(Masaryk měl také zásadní zásluhy na vybudování československé armády. Již během svého ročního působení v Rusku vtiskl formujícím se legiím své vize, zásady a morálku, a ty se pak staly duchovními pilíři československé armády i pozdějšího tzv. druhého a třetího odboje.

Nepochybně ovlivnil také prvorepublikové a některé pozdější ekonomy, zejména národohospodáře. Významně se zapsal se na právní orientaci nové Československé republiky, a to nejen na ústavě a zákonech, ale přímo i nepřímo také na všeobecném právním povědomí. U mnoha našich špičkových právníků trvá jeho vliv dodnes.

Jak pronikl do dalších jednotlivých vědních oborů, ukazuje historik R. Flint na příkladu matematiky: ‚Jeho popis a roztřídění matematických věd se zdá být tak přesné, jak může být dáno na patnácti stránkách matematickým neodborníkem.‘)

Bohumil Sláma

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Bohumil Sláma

Bohumil Sláma

Píšu zejména o politice a literatuře, s důrazem na humanismus a masarykovské demokratické principy.

Psycholog a publicista, zakladatel obecně prospěšné společnosti Verus 89.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy