Ideje a vize TGM (9) - význam pedagogiky

neděle 14. únor 2010 13:58

„Hned Platón, po něm Aristoteles a všichni znamenití vychovatelé pokládali pedagogiku za část politiky.“

Masaryk se rád 'přiznával' k různým motivům a tématům, které mu neustále zaměstnávaly mysl, avšak skutečně ústředním tématem mu byla pedagogika, vycházející z potřeby nápravy věcí. Pedagogikou mu do značné míry byla i politika, zejména ve smyslu výchovy národa, jak vyplývala z tradic českého národního obrození.

Potřebné znalosti čerpal obsáhlým studiem pedagogické literatury, zejména Komenského (jehož učení bylo tehdy stále ještě v podstatě novátorské), Rousseaua a Herbarta, a včleňoval do nich svou znalost filozofie, nepedagogických společenských věd a své osobní zkušenosti studenta, učitele i ‚řadového‘ člověka-pozorovatele.

Pokud se jedná o pedagogiku jako vědu o výchově směřující k harmonickému rozvoji osobnosti, uplatňoval zde především své demokratické přesvědčení („tolik svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno“) a jeho názory lze považovat s ohledem na tehdejší dobu za velmi pokrokové.

Škola má vychovávat pro život, nesmí opomíjet praxi. Cílem nemají být pouze vědomosti, ale celkově rozvinutý, socializovaný, samostatný a samostatně myslící člověk. „Vzdělání není pouhým nashromážděním jednotlivých vědomostí, jako těstem není mouka, voda, sůl, kvasnice atd. naházené dohromady.“ Škola má vyučovat na jedné straně praktickým a řemeslným činnostem, na druhé straně má vytvářet základy obecné vzdělanosti a vyspělého občanství, založeného na morálce a vlastenectví, v neposlední řadě i na estetice a vztahu k umění. V duchu Komenského má být „školou činnou“ - má klást důraz na aktivitu a iniciativu dětí.

Značný prostor mají mít občanské organizace zabývající se výchovou mládeže, zejména Sokol a Junák (Masaryk byl jedním z iniciátorů zrodu této české větve skautského hnutí).

„Vzdělání hledejme praktické, ale také všeobecné a filozofické. Dnes je zejména také třeba historického, politického vzdělání.“ „Chceme-li vzdělání, buďme pozorní, učme se myslet, ale nebuďme všeteční. Být moudrý, o to běží. Mnohovědnost nás nespasí.“ „Pokud je to možné, všechny své síly a schopnosti musíme pěstovat souladně. Nejen ducha, nýbrž i tělo.“

Výchova dítěte má od počátku přihlížet k možnostem a zvláštnostem daného věku. Dítěti se má poskytnout co největší volnost a prostor k hrám, na druhé straně je nutné je postupně přiměřeně zatěžovat. Je však třeba dítěti věci vždy vysvětlovat, je třeba je získat. Po dobrém se toho dosáhne mnohem víc než po zlém.

Opakovaně zdůrazňoval význam klidné a stabilní rodiny (v tomto ohledu byl naopak ‚konzervativní‘), v ní panujícího pozitivního ovzduší a závažnost osobního příkladu rodičů, včetně jejich chování vůči sobě navzájem.

(Podle výpovědí přátel a spolupracovníků byl Masaryk dobrý otec a přes svou stálou zaneprázdněnost se svým dětem věnoval. Již ve Vídni budil pozornosti tím, že jezdil sám s kočárkem. Uměl děti přebalit, nakrmit je a postarat se o ně, což bylo v tehdejší době neobvyklé. Na děti ovšem již v poměrně útlém věku působily dozvuky jeho sporů, jednak jak je prožíval on a jeho žena, jednak jak se promítaly do jejich prostředí a prostředí jejich vrstevníků. Rodinný život Masarykových je obtížné posoudit, neboť rodina se navenek jevila sice jako šťastná  - o vzájemném vztahu rodičů nelze pochybovat - ale jakoby obestřená tajemstvím. Masarykův syn Jan trpěl přinejmenším ‚syndromem syna velkého otce‘ a v mnohém Masaryka, zejména v mládí, negoval. Hodnotit, nakolik se na tom podílely nedostatky Masarykova výchovného působení, případně puritánství jeho ženy Charlotty, trpící navíc po narození prvního syna sklonem k depresím, je dnes již nemožné.)

Jako vysokoškolský učitel byl Masaryk nepochybně výjimečný a v tehdejším pražském prostředí ojedinělý, hlavně svou nekonvenčností, ochotou hovořit o tabuizovaných tématech, spíše seminárním než přednáškovým pojetím výuky a celkově otevřeným a nepovýšeným přístupem ke studentům. Vychoval mnoho přímých i nepřímých následovníků, včetně Beneše a Štefánika, kteří se postupně zapojili do kulturního i politického života české i slovenské společnosti. Jeho žáci-studenti, stejně jako celá veřejnost po roce 1918, se rozdělili na oddané zastánce a kritické odpůrce, přičemž zastánci jednoznačně převažovali.

Pedagogika a dětská psychologie prošly během dvacátého století bouřlivým vývoje a rozvojem; významné byly zejména snahy dítě co nejvíc osvobodit a uvolnit. Nakonec však byla znovu ‚objevena Amerika‘ – teze, které znal Masaryk, dokonce již Komenský.

(Mým životním štěstím bylo, že jsem měl v dětství skvělé učitele. Teprve po letech jsem pochopil, že to byli typičtí masarykovci: nic nám neodpustili, ale snažili se být spravedliví a měli o nás lidský zájem, rozuměli nám a dělali co mohli, i v době tuhé totality na konci padesátých a počátkem šedesátých let. Vzpomínám na ně s vděkem a dojetím - na naši učitelku na prvním stupni, na třídního učitele na druhém stupni a na tělocvikáře, bývalého avšak tehdy ještě mladého Sokola, který byl idolem dívek a identifikačním vzorem hochů. Stejně jako oni jsem i já, když jsem dospěl, na leccos doplatil, protože jsem ‚strkal nos kam neměl‘ a ‚hasil, co mne nepálilo‘, ale v žádném případě nelituji. Nepočítám-li rodiče, předali mi toho pro život nejvíc.)

Masaryk mohl několik let před smrtí oprávněně konstatovat: „Ani jako hlava státu jsem nevyškrtl nic z toho, v co jsem věřil a co jsem miloval jako chudý student, jako učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik. Stoje v moci, nenacházím pro sebe žádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližnímu, k národu a světu, než jaké mne řídily předtím. Potvrzuje se mi vše, v co jsem věříval, takže jsem nemusel změnit nic na své víře v humanitu a demokracii, na svém hledání pravdy ani na nejvyšším mravním a náboženském příkazu lásky k člověku.“

 

 

Příloha: Miloš Dokulil: ‚Političnost‘ ve školách

(In: Miloš Dokulil, Jsme v něčem ještě dědici Masarykových koncepcí a mělo by to smysl?, Britské listy, 2004)

Ve statích z konce století /Masaryk/ charakterizoval učitelskou činnost jako výraz nezávislé „politické autority“. V ovzduší případné obnovy národa a světa po první světové válce (právě tak jako po listopadu 1989) při vzdělávání, výchově a převýchově, spolu se spolutvorbou osobností, jež by nebyly pouhými roboty nebo zkamenělými produkty drilu, vždy znovu u této činnosti má učitelský proces zřetelněji než v klidných dobách naléhavější politické akcenty.

Před Masarykem to cítil a vyjádřil Komenský, když činnost školy spojoval s úsilím o nápravu věcí veřejných. Je-li moderní škola – slovy Masarykovými – „sociální a politická“, jako politikum je třeba v duchu Masarykových představ považovat nejen nějaký výklad o roli národa v dějinách, ale také (a ne pouze mimochodem) roli sebevýchovy učitele v procesu výchovy žáků. Spadá sem též poctivé přiznání učitele, že něco neví, nebo na úrovni základních a středních škol přátelský vztah k rodinám žáků a studentů, a dokonce vnímavé – tak trochu ‚sociologické‘ – sondáže „mravního katastru“ okolí školy.

Jako politikum lze označit přirozené (a v té přirozenosti naléhavé) sepětí školy se životem, ve vazbách argumentujících globálně, ale jednajících lokálně. Možná že i tento zřetel by napomohl nescholastickému pojímání té jinak mučivé otázky, dychtící rozhodnout, zda je prioritou co či jak učit. A nechceme-li planě mudrovat o učiteli a jeho možné roli v naší příští škole, měli bychom se zřejmě vrátit k Masarykovým vzpomínkám na mládí, jak je zachytil K. Čapek. Příklad dobrého učitele je klíčem k dobrému pedagogickému působení, neboť rád se učí (a tím naučí) ten žák, který má rád svého kantora, toho, jež ho zaujme. A když už skoro všechno zapomeneme ze školních lavic, protože to opakováním v paměti neutvrzujeme, přesto – kupodivu? – příklad dobrého učitele v paměti setrvává. Příklad, jak učitel jednal, jak byl zapálen pro svůj předmět, jak měl rád děti. Nebyl by právě tady v naší situaci maják na cestě k demokracii a příštímu zdravějšímu základu našeho státu?

 

Bohumil Sláma

slamaPáni Jaromíre a JL,12:2915.2.2010 12:29:57
J.L.1944Vseho s mirou.........18:3314.2.2010 18:33:21
JaromírNejsem opravdu znalec historie,16:4614.2.2010 16:46:02
slamaPaní Křišťálová,16:3514.2.2010 16:35:35
Křišťálová Lebkaobzvlášť připomenout zapotřebí :-D16:1614.2.2010 16:16:55

Počet příspěvků: 6, poslední 15.2.2010 14:01:41 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Bohumil Sláma

Bohumil Sláma

Píšu zejména o politice a literatuře, s důrazem na humanismus a masarykovské demokratické principy.

Psycholog a publicista, zakladatel obecně prospěšné společnosti Verus 89.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy